Pravá láska si najde vždy spřízněné duše
„Najít v životě spřízněnou duši, se kterou můžete tvořit pár a vytvořit rodinu, je dar. A já si ho vážím. Nikdo mi to nemůže zkazit. Tento dar přeji všem. Samozřejmě, že to chce trpělivost a oboustranné kompromisy, dohody, někdy i prohry. Jen pevná víra, že vaše společná cesta má smysl, vás vždy podrží. Kdo vám v tomto směru může radit? Nikdo! Žijte to, co cítíte. To, co je mezi vámi, víte jen vy dva!“
Závidím… a fest!
„Než začneš někomu závidět nebo ho kritizovat, pokus se ujít kilometr dva v jeho botách.“
Závist nebo zlá kritika, která ubližuje, je velmi negativní emoce. Určitě ublíží, ale nejvíce tomu, kdo ji z úst vypouští. Vlastně z huby, protože se pusa zkroutí závistí, křivdou a nepřejícností. Oko zezelená snahou pokořit, nahlodá již tak křehké sebevědomí. Chce vás zlomit a ubít. Je to cit, který dokáže i zabít.
Hnus fialovej…
Tralala, tralala,
fialí se fiala.
Tralala, tralala,
všude samý Fiala.
Nový covid, nová vláda,
něco tady zadrhává.
Zas a stále znova,
vůkol jenom fialová…
U řiti aneb u prdele
Prasátka chrochtají u žlabu. Chro, chro, chróóó. Je nám to u řiti, lépe řečeno u prdele. Porcují si žito našeho snažení a těší se na chlemtání hodokvasu. Kdo naporcuje je? Kdo si usmaží staré a bobtnající pašíky? My, vy, oni? Leda nová vláda. Ale ta bude mít jiné starosti. Urvat si dost místa u žlabu a vykrmit se během daného volebního období. Demokracie skomírá, dělný lid je unavený neutuchající prací, placením úvěrů a dennodenními problémy. U řiti nám tiše tiká budík…
Život je láska.
Život je, když…
Život není o tom, co si přeješ. Život není ani o tom, co dokážeš. Život už vůbec není o tom, když své sny zhmotníš nebo dovedeš do zdárného konce. Život je o tom, kolik vydržíš!
Už tě život nebaví, ale žiješ. Už nemůžeš dál, ale jdeš. Padáš s hubou do bláta, ale nakonec se zvedneš. A vykročíš dál. Rusové říkají, že když už nemůžeš, ještě dvakrát tolik vydržíš. A ženy? Ty vydrží všechno!
Život je totiž láska.
Jel jsem kolem Dyje. Lilo.
Nekonečná pohádka…
…aneb Otoky na mozku.
Jel jsem kolem Dyje, lilo.
Vůbec se mi to nelíbilo.
V poli jsem potkal malé tele,
nakop´ jsem ho do zadku
… a řeknu vám tu pohádku,
radši ale pozpátku….
Hodní hoši a hodné dívky
Když slyším „hodný hoch“, okamžitě si vzpomenu na muzikál Starci na chmelu. Intelektuálně zaměřený žák Filip (Vladimír Pucholt), který nezapadá do kolektivu, si najde nocleh na půdě ubytovny (budova základní školy) a svůj příbytek vylepšuje věcmi, které si tajně „vypůjčuje“ v JZD. Tam ho objeví noblesní spolužačka Hanka (Ivana Pavlová), která nechce spávat v učebně s ostatními dívkami. Na vznikající vztah mezi Hankou a Filipem jejich spolužáci brzy přijdou, většinou jej však respektují. To se nelíbí primusovi třídy „hodnému hochovi“ Honzovi (Miloš Zavadil), který má zájem jak o Hanku, tak i o Filipův podkrovní byt. Jeho snaha získat obojí násilím je však neúspěšná. Proto anonymně upozorní třídní učitelku (Irena Kačírková) a předsedu JZD (Josef Kemr) na pachatele záhadného mizení věcí. Odhalen je nejen Filip, ale i jeho milostný vztah s Hankou. Následující den „soud“ pedagogického dozoru chmelové brigády rozhodne o vyloučení Filipa a Hanky. Z brigády i ze školy. Je to trest za jejich demonstrativní přiznání vzájemné lásky. Dosud oblíbenému „hodnému hochovi“ Honzovi dávají ostatní studenti najevo své opovržení.
Nejnovější komentáře